Kázání (M. Kocian)

Ekumenická bohoslužba za krajinu 24.5.2014, Praha - Suchdol

Čtení 1: Římanům 8, 18-25

¹⁸Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. ¹⁹Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. ²⁰Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, ²¹že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. ²²Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. ²³A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. ²⁴Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? ²⁵Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.

Čtení 2: Matouš 6, 25-34

²⁵Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? ²⁶Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? ²⁷Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? ²⁸A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou - ²⁹a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. ³⁰Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?³¹Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? ³²Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. ³³Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. ³⁴Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

Kázání:

Když jsem byl dítě, mojí oblíbenou četbou byla pohádková knížka o odvážném zajíčkovi. Pamatuji si, jak se mi líbily ilustrace, na nichž byl například zajíček píšící na psacím stroji a sedící u kancelářského stolu pod keřem, nebo jak měl postel v nějakém křoví. Už tehdy mě na tom asi fascinovala myšlenka pobytu v přírodě. O něco později jsem začal tzv. čundrovat a spát po horách „pod širákem" či ve stanu. A ještě později jsem se nadchl dílem slavného amerického romantika Thoreaua, který na protest proti postupu civilizace prožil v lese o samotě dva roky. Tato romantika volání divočiny, kterou asi většina z nás dobře zná, mě, panelákové dítě, zkrátka provázela po celé mládí.

Ona romantika však postupně bere za své. Tento týden jsem se vrátil z Kazachstánu, kde jsem několik dní pobýval také v jedné v hájovně. Neměli tam ani elektřinu ani teplou vodu, o klimatizaci ani nemluvě. V zimě tam je prý příjemných minus 20. Vodu namáhavě čerpali z primitivně udělané studny do starých evidentně dlouho používaných plastových lahví, do kterých bych si asi vodu nenatočil. Jejich „kuchyň" a „koupelna" pod stromem mi silně připomínaly obydlí odvážného zajíčka z dětství. Nemluvě už o toaletě. Také on si asi na záchod odskakoval do lesa... Tak nějak jsem v té hájovně začal chápat, že jsem bohužel jen romantik. Taková hájovna je zkušenost, kde si uvědomíte, kolik nesamozřejmých věcí považujeme za samozřejmost. Otočením kohoutku máme studenou a dokonce i teplou vodu, zmáčknutím vypínače máme světlo a teplo, nemusíme každý den dojit krávy či jednou za čas podříznout berana. Na záchodě můžeme dokonce i sedět a je splachovací. V hájovně v Kazachstánu si uvědomíte, jak pro nás příroda a bohužel i její ochrana je pouze romantika. Přednáší se a káže se o tom, jak by se mělo ekologicky žít, aby se příroda zachovala, co všechno by se mělo dělat pro změnu životního stylu. Jenže po několika dnech pobytu v opravdové přírodě, kde neustále obtěžují muchničky a komáři a večer vylézají deseticentimetroví pavouci, by se většina z nás s úlevou vrátila do bezpečí městského západního bytu s veškerými civilizačními vymoženostmi. Všechno to, co se doporučuje pro ekologicky šetrný způsob života, někteří lidé ve světě pořád žijí. Aniž bychom diskutovali o tom, jestli jsou ti lidé šťastnější či méně šťastní než my, pomyslíme si asi, že kdyby si mohli vybrat, také by žili tak jako my. Pokud je to pravda, tak pak z toho vyplývá jedna věc: žít v souladu s přírodou a krajinou člověk zkrátka neumí, je nastaven k tomu, aby s ní žil v konfliktu, v napětí. K ekologickému způsobu života může být jedině donucen okolnostmi nebo se do něj narodit, jinak si jej sám, až na nepatrné výjimky, nezvolí.

My západní environmentalisté jsme nešťastníci, donuceni žít v neustálém rozporu mezi tím, co žijeme a co bychom žít měli. Přírodu máme rádi, ale jen do určitých mezí, do chvíle, kdy nás neomezuje a neohrožuje. Lítáme mezi romantikou přírodních krás a realitou ohrožení a destrukce sebe sama i krajiny okolo nás. Tak nějak, zdá se mi, to vyjadřují i biblické texty vybrané pro dnešní bohoslužbu. Na jedné straně krása polních lilií a nebeského ptactva, na druhé straně tvorstvo trpící a sténající, toužebně očekávající vysvobození k plnosti bytí v Bohu. Příroda, to není jen romantika a krása, ale také boj o přežití, bolest a umírání. Příroda je jedna velká kniha života, v níž umět číst, znamená vidět a rozumět i těm temným a negativním stránkám. Právě ty totiž mohou člověka uvést do souladu s trpícím stvořením, naznačit souvislost stvoření a Krista na kříži a ukázat tak cestu, jak máme pro ostatní tvorstvo, pro přírodu a krajinu žít. Žít nikoli jako destruktor, ale jako jeden z členů biotického společenství země, anebo řečeno náboženskou terminologií, žít jako jeden z tvorů, stvořený navíc k obrazu Stvořitelovu.

Víme, že my lidé jsme tady od toho, abychom to všechno reflektovali, abychom o tom přemýšleli a abychom také pak něco pro dobro stvoření udělali. Jak a co konkrétně? To už je horší. My, západní romantici, kteří už nevědí, jak skutečná příroda vypadá, jsme asi odsouzeni k tomu, snažit se zachránit aspoň její zbytky. Tak to vnímal už Aldo Leopold, když si uvědomoval, že příroda v konfrontaci s lidskou kulturou už není přírodou, avšak i ty její zbytky jsou natolik cenné, že stojí za to je zachránit. Možná tyto zbytky přírody jsou oněmi posledními pomyslnými cihličkami ve stavbě biosféry, na nichž stojí rovnováha. Ty když odstraníme, stavba se nezadržitelně zhroutí. Naše řeči však většinou ztroskotávají na pocitu marnosti z toho, že obyčejný smrtelník může ovlivnit jen pramálo. Navíc, přiznejme si upřímně, co vůbec a jak daleko chce ovlivnit ten, kdo si už nedovede představit život bez elektřiny či splachovacího záchodu, na kterém se dá sedět? Lepší než propadnout oné marnosti je dělat to, co právě zde dnes děláme. Modlit se, aby generace které přijdou po nás, byly připraveny, až příroda vypne elektřinu a zavelí: „Zpátky na stromy, či spíše pod stromy". Modleme se, aby ještě nějaké stromy byly. Amen.

P. RNDr. Matúš Kocian PhD.

NDU z.s.,
2014-05-24
přečteno 1901x

[Zpět]