TÉMA
RUBRIKY
HOMILIE - BOHOSLUŽBA ZA KRAJINU
(Žalm 104,1–3)
Milí přátelé,
už od dětství mě fascinovala představa Boha, oděného jasným světlem a skrytého – byť neutajeného – za veškerým děním v Přírodě, nebo snad přesněji – ve vesmíru. Kde něco žije, pohybuje se, kolotá – tam je přítomen On, „ten nepředstavitelný“. Jistě, ta nepředstavitelnost je problematická, protože se vždycky snažíme o jakousi představu a já si jako dítě do Boha promítal – náležitě zvětšenou – projekci svého autoritativního dědečka, tvrdého i milujícího zároveň. Dnes – pochopitelně – nevidím už kontury nebeského Otce zřetelně. Má-li však nějaké člověčí, pak jsou to jednoznačně črty Ježíšovy tváře.
Vesmír je monumentální a nenapodobitelné dílo velké Boží tvořivosti. Jemné a hodinářsky přesné řemeslo, které známe jen v nepatrných zlomcích, a přesto k němu nemůžeme zůstat lhostejní, neteční. „Chtěl bych, aby tě stvoření proniklo takovým obdivem, že kamkoliv půjdeš, nejmenší rostlinka ti přinese jasnou připomínku Stvořitele“, napsal v pátém století svatý Basil, Otec Východního mnišství. Jenže lidský produkt současné civilizace se odnaučil vnímat Krásu, zdegenerovalo i samo lidské umění, když se vytratil přirozený cit pro umění Boží. Descartes degradoval zvířata, ty úžasné bytosti, za které nám byla svěřena zodpovědnost, na pouhé biomechanismy a Příroda se nám pak následně stala objektem plenění, rabování, zotročování. A Bůh sám? Nic si nenamlouvejme. I pro věřící je mnohdy jednodušší mít ho zamčeného ve svatostánku, nebo ho rychle zaklapnout v bibli, pokud se ukáže, že by nám chtěl promlouvat do života.
Stojíme na prahu ekologické katastrofy, ať už si to přiznáváme, nebo ne. Optimisté věří, že existuje cesta k záchraně planety. Teoreticky to možné je. Ano. Ale obávám se, že lidstvo jako celek už dávno překročilo hranice Boží trpělivosti a slepě se vrhá do Nicoty. A František z Assisi i svatý Kevin povstanou na Soudu s tímto pokolením, protože nejsme lepší, než byli naši otcové… Existence člověka je podmíněna tím, že bude patronem, ochráncem Stvoření na Zemi, stal se však tyranem, největším nepřítelem sobě i svému okolí. Jak bychom chtěli spočívat v míru, jak bychom chtěli zažívat skutečný „šalom“, když nebudeme žít v harmonii s Přírodou? Nebyly nám svěřeny vzdálené hvězdokupy a galaxie – jen jedna jediná nevelká planeta ve sluneční soustavě. A co jsme s ní provedli? Hanba nám, i když my osobně třeba v posledních letech poctivě třídíme odpad, nebo šetříme vodou. Člověk jako takový však tragicky selhal.
A přece není všechno ztraceno. Pořád je ještě naděje. Ne, nedostaneme už k dispozici Jupiter, Saturn ani Mléčnou dráhu (to by to s nimi dopadlo), ale existují ještě další cesty a jiné způsoby, jak dojít k cíli. K „theosi“, k blaženému soužití s Bohem. Nemám na mysli lidstvo jako souhrn dvounohých savců z rodu Homo sapiens. To nefungovalo. Myslím tím člověka, jako jednotlivce. A ten svou cestu na zemi pouze začíná, ona pokračuje dál v duchovních sférách. Tam bude prostor k dalšímu růstu, rozvíjení se a zdokonalování. Známe přece asi všichni závěr Lewisových Letopisů Narnie o tom, že Věčnost je nekončícím sledem dalších a dalších dobrodružství, z nichž „každé je lepší než ta předchozí“. A ve všech tam bude s námi tajemně a skrytě přítomen Bůh, který se odívá „světlem jako pláštěm“.
Martin Gruber
Ekumenická bohoslužba za krajinu, Sedlecké skály, Praha-Suchdol, 18.5.2019
NDU z.s., 2019-07-10přečteno 1197x
[Zpět]
UŽIVATEL